Známe to všichni. Procházeli jsme nepříjemným životním obdobím a potřebovali jsme se někomu svěřit. Naši přátelé nás vyslechli a hned vzápětí většinou dodávali: “neboj, to bude dobrý” nebo “za pár let se tomu zasměješ”, “vykašli se na něj/ní” atd. Proč nám nebylo lépe?Abych to lépe vysvětlil, budu muset jít trochu do hloubky.
Co se v nás odehrává, pokud se snažíme někoho utěšit nebo jsme sami utěšováni? Racionálně je naprosto jasné, že chceme dotyčnému pomoci. V podvědomí se ale většinou odehrává něco zcela jiného. Máme strach. Máme strach z neznáme situace či stavu, ve kterém se druhý nachází. Necítíme se v tom dobře, jsme možná rozpačití, znervózňuje nás to a chceme, aby se dotyčný co nejdříve vrátil do “normálu”. Chceme ho co nejdříve “opravit”, abychom se my sami opět cítili dobře.
Tím, že podvědomě neakceptujeme právo druhého člověka na jeho momentální emoce (ať už jsou jakékoliv), říkáme tím, že jej v podstatě za těchto podmínek nepřijímáme a měl by se co nejdříve dát do pořádku. Proto rychle spěcháme s utěšováním a poskytováním rad, jak by se měl dotyčný zachovat a jak svůj problém řešit. To vede k dalšímu pocitu viny, že se tak cítí a současně v něm posilujeme pocit zraněného , nízkého sebevědomí. Člověk, který prochází nějakou životní krizí v našem utěšování a poskytování rad slyší: “ nejsi dost dobrý, aby jsi to zvládl sám. Lituji Tě a vymyslel jsem za Tebe řešení” Vzpomeňte si na vlastní pocity, když Vás někdo ihned utěšoval a nedal Vám prostor své emoce prožít a odžít.
Co tedy nabídnout místo utěšování? Možná čekáte nějakou zázračnou techniku, ale v jednoduchosti je síla. To nejlepší, co můžeme v dané situaci udělat, je BÝT s daným člověkem. Jde o to, že dotyčným lidem poskytneme prostor pro jejich projev bolesti, aniž bychom je chtěli někam okamžitě posouvat či měnit jejich náhled na situaci. Dáme jim najevo, že jejich smutek je v pořádku a že jsme stale s nimi, i když se necítí dobře. Pokud naše blízké akceptujeme i v jejich smutku, budou se cítit přijímáni a lépe se zotaví z ran nepříznivého osudu.
BTW: to samé platí i o sdílení radosti. Naučili jsme se, že je vhodné být k druhým empatický v dobách krizí. Současně bychom ale měli být schopni s druhými sdílet i jejich radost, protože sdílení a bytí s druhými vztahy prohlubuje.